Jaké jsou administrativní úkony spojené s vyjížděním našich akademických pracovníků do zahraničí a zaměstnáváním zahraničních akademických pracovníků? A kolik potíží působí současná administrativní zátěž, která vyplývá z evropské legislativy? Anna Mittnerová z VŠCHT v Praze se ve svém příspěvku zabývá právě těmito problémy.

V oblasti daňových odpočtů na výzkum a vývoj se toho v posledních dnech děje opravdu hodně. Po přiznání finanční správy k peněžnímu motivování úředníků ke shazování projektů nyní finišuje schvalování novely zákona, která změní podmínky uplatňování daňového odpočtu na výzkum a vývoj. Dojde především k podstatné změně, která by měla přispět k často spornému určování data zahájení vývojového projektu.

Dne 4. 2. 2019 zveřejnily Hospodářské noviny rozsáhlou sérii článků (dva nejdůležitější zde a zde), v rámci nichž generální ředitelka Finanční správy Tatjana Richterová poprvé otevřeně přiznává, že úředníci finančních úřadů byli finančně motivováni ke zpochybňování odčitatelné položky na výzkum a vývoj a následnému doměřování daně.

V poslední době se v příspěvcích na portále Vědavýzkum.cz mluví o prvním rozdělování prostředků dle Metodiky 2017+ a o sledování kvality výstupů s důrazem na časopisy v databázi Web of Science, zejména ty v prvním a druhém kvartilu dle indexu AIS.

Na Vědavýzkum.cz se aktuálně objevila dvojice velmi rozumných příspěvků Michaela Šebka reflektujících Metodiku hodnocení M17+ (1, 2). Je dobře, že se Metodika hodnocení a bibliometrické metody čile diskutují, ale jen málo se mluví o tom, jak to vnímají samy výzkumné organizace. Jistou reflexi, vycházející z komentáře Masarykovy univerzity k institucionálním analýzám, jehož jsem autorem, bych zde rád prezentoval.

Kolumbie je země, která má prakticky vše. Atlantický i Tichý oceán. Ropu i zemní plyn. Zlato, stříbro a další cenné kovy. Kávu, cukr i cukrovou třtinu. A k tomu obrovský pracovní trh. A nemá tušení, co s tím.

Oblast společenských a humanitních věd představuje nemalé procento výzkumu na českých veřejných vysokých školách. Dosavadní výsledky nejsou v naprosté většině případů v praxi nijak uplatněny, transfer technologií se orientuje primárně na patenty a jejich licencování. Ale i společenské a humanitní vědy potřebují posílit své „aplikační sebevědomí“ a musí hledat nové cesty, jak dostávat získané poznatky do praxe.

JIří Grygar, přední český astronom a astrofyzik, ve svém komentáři mapuje uplynulých sto let české vědy. České podnebí nebylo vždy k vědě vlídné, přesto se dokázala příznivě rozvíjet. Jak je na tom ale česká věda dnes? Je její příznivý vývoj v ohrožení? Nad tím se Jiří Grygar zamýšlí v následujících řádcích.

„Je dobré mít nobelistu na univerzitě, ale ne na katedře“, zmínil se nedávno jeden můj německý kolega při náhodné diskusi. Říjnové oznámení laureátů je jedním z mála okamžiků, kdy věda dostane na pár hodin titulní stránky zpravodajských serverů – z pohledu PR jde o mimořádně účinně vynaložených několik milionů dolarů. Ptát se na škodlivost této ceny může znít nepatřičně.

Honba za body, které plynuly z recenzovaných článků, přičemž si nikdo příliš nelámal hlavu s jejich kvalitou. A za body peníze. Kafemlejnek generující kvantitu na úkor kvality. Tak ještě nedávno vypadalo hodnocení a financování výzkumných organizací. Proto se vládní Rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) rozhodla tento neutěšený stav ukončit a připravit systém nový, založený jak na nezávislém posouzení výsledků v nejlepších časopisech, tak na užitečnosti pro společnost či na kvalitě samotné organizace, která výzkum provádí a která by měla prokázat jeho účinné řízení.