Po pár letech se narodilo nové Memorandum o podpoře vědy mezi vládou, Akademií věd České republiky, Ministerstvem školství a Českou konferencí rektorů. Zaujalo mě v něm ujednání ohledně budoucího vývoje institucionální finanční podpory výzkumu. Sjednaný závazek je tak nízký, že kdyby se ho vlády do budoucna opravdu držely, nepovede to vědu na VŠ a v AV ČR do nebe, ale spíše do pekla. Kdyby v Memorandu tento závazek nebyl, vůbec nic by se asi nestalo.

Již více než rok se na Univerzitě Palackého v Olomouci děje cosi znepokojivého. Tamní konflikt nabírá v posledních týdnech mimořádné intenzity; stále více se tam podle mého názoru hraje o základní principy etiky vědecké práce a publikování jejích výsledků, tedy o něco, co dalece překračuje nějaké lokální olomoucké spory.

Inovační strategie České republiky 2019-2030 rozšířila před rokem řady strategických dokumentů věnujících se oblasti výzkumu, vývoje a inovací (VaVaI) a stala se v některých případech hnacím motorem důležitých změn v celém systému. Pro mnoho aktérů – ať už z řad poskytovatelů či samotných výzkumných organizací – se však celý systém strategických dokumentů stal ještě složitějším.

Posádka Apolla 11, která před padesáti lety přistála na Měsíci, využívala elektřinu z palivových článků na vodík. „Odpadem“ byla pitná voda. Podnikání českých byznysmenů a manažerů, jejichž skupina United Hydrogen Group (UHG) vyrábí ve Spojených státech kapalný vodík, nepostrádá symboliku. Na přepravu vodíku mají k dispozici také čtyři kamiony, které koupili od americké vesmírné agentury NASA.

V článku na první straně tištěných Lidových novin v pondělí 30. 12. 2019 Michal Bernáth sděluje čtenářům senzační novinu Přísně tajné! Špioni budou úkolovat vědce. A aby nebylo pochyb, co tím myslí, na konci druhého odstavce to upřesňuje Tuzemští zpravodajci proto dostanou do ruky novou pravomoc – tajně úkolovat výzkumné kapacity českého státu. Toto tvrzení dobře ilustruje, jak vznikají dezinformace z neznalosti věci, o níž autor píše.

Využívám příležitost být asi jediným, kdo do roku 2020 veřejně popřeje úspěchy hodnocení a financování vědy v Česku. V Česku se totiž s hodnocením vědy trápíme již skoro tři dekády. V 90. letech měla společnost jiné starosti. V první dekádě nového století došlo k pár neúspěšným pokusům. Nedomyšlenosti a opakované selhávání lidského faktoru vedly k zoufalství, které v druhé dekádě zrodilo automat kafemlejnek.

Dobrat se užitečných informací o výzkumných organizacích v bibliometrických zprávách posledního vládního Hodnocení 2018 je těžké až nemožné. Jejich pojetí bude třeba zásadně překopat. Ale není třeba si zoufat, protože jsme jako vánoční dárek IDEA zpřístupnili interaktivní aplikaci.

Minule jsem si stýskal na publikační slabost českých společenských věd. Dnes se podívám na vědy technické. Srovnání českého publikačního výkonu s průměrem starých zemí EU15 jsem si udělal sám, protože ho oborové zprávy vládního Hodnocení 2018 bohužel neobsahují. I ve vědách technických publikační kvantita válcuje kvalitu.

Třicet let není nijak významně „historicky dlouhá“ doba, ale přesto – nebylo by již přínosné zamyslet se nad vývojem českého vědeckého prostředí v době „po sametu“? Abych šel příkladem, pokusím se zde o velmi zkratkovitý osobní pohled na minulá tři desetiletí okem běžného „dělníka vědy“, který roku 1989 zakončil vysokoškolská studia a stal se vědeckým aspirantem.

Jedna z nejrychleji rostoucích technologických společností v Evropě – český výrobce 3D tiskáren Prusa Research – boří mnohé zažité představy o tom, jak funguje úspěšná firma. Týká se to i toho, jak přistupuje k vývoji a inovacím. Společnost podnikatele Josefa Průši sdílí veškerou technickou dokumentaci o svých produktech zdarma na internetu, odmítá se zabývat patentováním svých vynálezů, nechce budovat žádné speciální marketingové oddělení a odhání od sebe finanční investory.