Trumpova rázná antiimigrační a údajně protiteroristická opatření dosti zastínila – alespoň mediálně – další sporný krok nové americké administrativy. Šéfové Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) nebo ministerstva zemědělství USA rozeslali svým zaměstnancům emaily, v nichž zakazují debaty o (hlavně environmentálním) výzkumu mimo úřad. Vědci placení státem tak nesmějí o své práci blogovat, tweetovat, natož mluvit do médií.

Znáte recept na vysoký h-index, se kterým se v Česku můžete dobrat vědecké slávy a žít v úctě a pohodě až do akademického důchodu? I podprůměrní vědci se ho mohou dobrat vzájemným se citováním v konferenčních sbornících, které spolu vydávají. Vysoký h-index je pak někde součástí vstupenky k docentuře, profesuře a k členství ve vědeckých, atestačních, akreditačních a grantových radách. A tam pak lze hlídat hodnotící pravidla založená na sčítání čárek za publikace a citace.

Co když se hodnocení Národního akreditačního úřadu a Metodika 17+ nesejdou? Řešením všech problémů vysokých škol je jedno společné hodnocení všech jejich činností.

Vlastimil Růžička reagoval 10. 2. na můj dřívější článek „Poznámky k vědní politice v ČR“. Jsem rád, že se v řadě věcí shodneme; nicméně bych chtěl stručně reagovat na body, ve kterých se mnou Vlastimil Růžička nesouhlasí. Pro přehlednost uvádím vždy příslušné Růžičkovy pasáže kurzívou a můj komentář pod nimi.

Ministerstvo školství pošle 32 excelentním týmům 5,2 miliardy korun z fondů. Do země díky tomu přijdou i opravdu hvězdné mozky. České vysoké učení technické získalo podporu pěti týmů, Fyzikální ústav Akademie věd ČR a Univerzita Karlova čtyř.

Václav Hořejší zveřejnil dne 9. 1. 2017 v blogu „Poznámky k vědní politice v ČR“ soukromou aktualizovanou inventuru svých názorů na hlavní otázky vědní politiky v České republice. Dovolím si s některými z jeho závěrů polemizovat. Z textu níže vyplyne, že s jinými jeho názory souhlasím.

Ministerstvo školství se zničehonic začalo veřejně divit, že výzkum na jím financovaných vysokých školách není čím hodnotit. Zároveň vyjadřuje naivní naděje, že se situace v dohledné době může zásadně změnit. Ministerstvo sledovalo marnost snah o přípravu celonárodního hodnocení výzkumných organizací dost dlouho na to, aby pochopilo, že by se mělo ve věci hodnocení začít zařizovat po svém. Zákon o výzkumu mu to nabízí celou dobu a v Akademii věd ČR si mohlo vzít příklad, že když se chce tak to jde.

Velmi rád čtu články Daniela Münicha o vědní politice, hodnocení vědy, atd. Poslední jeho článek („Jak podojit vědeckého kozla“) jsem ale přečetl s jistými rozpaky. Kolega Münich sice velmi správně kritizuje naprosto špatné, bezmyšlenkovité použití impaktového faktoru (IF) některých ekonomických časopisů pro přidělování institucionální podpory „kafemlejnkovým“ mechanismem. Celkové vyznění článku je ale takové, že impaktový faktor (IF) je cosi naprosto nesmyslného, co nemá žádný vztah ke kvalitě vědeckých prací publikovaných v odborných časopisech.

Možná vám to jméno – Jeffrey Beall – mnoho neřekne, ale ve vědecké komunitě je dobře znám jeho Beallův seznam. Na něm byly evidovány takzvané predátorské časopisy, jež za peníze otisknou jakýkoli nesmysl tvářící se vědecky. Vykukové si díky takto podloudně vydaným článkům vydělávají peníze za proplácené „výsledky výzkumu“ (podle možností dané země) anebo i získávají akademické hodnosti – například v Albánii, predátorské to velmoci, nebo v Kosovu, kde si rektor takto mrzce nahnal profesuru...

Pokud se Jiří Drahoš, končící předseda Akademie věd, 24. března přihlásí ke své vážně zvažované kandidatuře na prezidenta, může počítat se širší podporou. Jsou jí nakloněni lidovci, Starostové nebo přední intelektuálové.