Český základní společenskovědní výzkum ani 30 let po listopadu '89 nevzkvétá. Příkladem budiž obor psychologie. Český časopisecký (WoS) publikační výkon se téměř ve všech psychologických podoborech blíží nule. Většina článků českých autorů pak vychází v málo významných časopisech, hlavně místních.

V posledních letech se živě diskutuje o „open access“ (OA). Nejedná se o otevřenost podle vzoru „French Open“, což je turnaj otevřený profesionálům i amatérům (… kdypak si tam asi naposledy zahrál nějaký amatér?), nýbrž o otevřený přístup k vědeckým publikacím a případně ke všem získaným datům (open data).

Profesor Jaroslav Doležel usedá k rozhovoru s reportérem časopisu MED den poté, co se na začátku června vrátil z Ugandy. Ve spolupráci s Mezinárodním ústavem pro tropické zemědělství se totiž zabývá výzkumem genomu banánovníku. Český vědec, který se proslavil díky svému významnému příspěvku k přečtení celého genomu pšenice, má před sebou další metu. 

Hlavní diskutující o stavu vědy a vysokého školství čím dál více připomínají příslovečné čerstvě vyorané myši. Buď vědomě lžou, nebo si zakrývají oči a uši jako ty čínské opice. No, pravda, už nejsme ti mladí plní optimismu, kteří věděli, že ve světě je spousta volných míst a že práci určitě najdeme.

Zatímco obor klinické medicíny je v databázi Web of Science zastoupen v počtu 2126 časopisů, badatelé z oborů mediální studia nebo historie a archeologie mají s 85, respektive 87 časopisy publikační možnosti mnohem omezenější. Mohou se tyto rozdíly projevit při hodnocení vědy?

„Naleziště v súdánském pohoří Sabaloka skýtají obrovský potenciál. Již jsme odkryli čtyři pravěká pohřebiště se stovkami hrobů,“ říkají vědečtí manželé Varadzinovi. Tým si všímá nejvýznamnějšího vysychání oblasti za deset tisíc let a způsobu, jak na něj společnosti reagovaly.

Dnešní blog je kratší. Nemám moc času a téma je poměrně jasné. Je o jedné nevinně znějící větičce nově zvoleného předsedy České konference rektorů. Připomínám, že institucionální podporu výzkumu prostě mezi vysoké školy nelze rozdělovat pouze podle kvality a podle náhodně zavedených oborových proporcí v dávnější minulosti.

Před deseti lety si americký vysokoškolský knihovník Jeffrey Beall vytvořil první seznam časopisů a nakladatelů, kteří podle něj zneužívali open access publikování ke svému obohacení a nedodržovali zásady vědeckého publikování. Měl tehdy asi 18 položek. V roce 2017, kdy jej přestal udržovat a odešel do důchodu, jich bylo už několik stovek. V té době už se dávno vžil termín predátorské časopisy či nakladatelé.

Hlubinné ryby se dokázaly adaptovat tak, že barevně vidí i v mořské tmě – a to v hloubce pár tisíc metrů... Objev, na němž se výrazně podílela Zuzana Musilová z Univerzity Karlovy, se dostal až na titulní stranu elitního časopisu Science.

Daniel Münich opět bouří, že vysoké školy neobdržely nové balíky formulářů, zcela jiných než ty, které vyplnily pro institucionální akreditace. A že už se nad nimi pár měsíců nepotí. V článku popíšu, jak bych se ve věci rozdělování peněz na výzkum pro vysoké školy zachoval jako ministr školství, jak jako občan, který očekává, že vysoké školy budou dělat něco užitečného, a jak jako člověk, který by chtěl rychle dostat naše vysoké školství na špičku.