Zobrazení položek podle značky: kafemlejnek

The Agreement on Reforming Research Assessment je novou výzvou zejména evropských vědců a výzkumníků transformovat hodnocení vědy a posunout je ke kvalitativním měřítkům. V českém prostředí stojí jako nástupce takzvaného kafemlejnku nebo současné Metodiky 2017+. Jak česká cesta zapadá do vize minimálně evropské komunity, která se snaží zlepšit hodnocení vědy?

S posledním rokem kafemlejnkového financování 2018 mělo financování vědy na vysokých školách ze strany MŠMT projít obdobím fixace. Fixace měla zakotvit proporce rozdělení podpory mezi školy, dokud nebudou k mání věrohodnější výsledky nového systému hodnocení dle Metodiky 2017+. Reálně se však proporce podpory mezi roky 2018 a 2021 měnily, a to velmi výrazně.

Jiří Chýla ve svém aktuálním blogu reaguje na nedávný příspěvek Daniela Münicha, který se věnoval každoročnímu přerozdělování institucionální podpory výzkumu na vysokých školách.

Každoroční porcování institucionální podpory výzkumu na vysokých školách bez dlouhodobějších principů a doprovázené každoročním zpožděním znejišťuje a brzdí koncepční rozvoj škol a jejich výzkumných týmů. Pochybné proporce, v jakých je podpora mezi školy a obory rozdělována, jsou stále poplatné kafemlejnku, který oficiálně skončil již před lety.

Před dávnými lety jsem v blogu Slepecká hůl kafemlejnek shrnul, co všechno se z kafemlejnkového hodnocení výzkumných organizací nedozvíme. Nyní můj tehdejší seznam konfrontuji s dosavadními výsledky hodnocení dle novější Metodiky 2017+. Asi ve třetině ohledů došlo k pokroku (z nuly), ve třetině se ještě na pozitivní posun napjatě čeká a u poslední třetiny dnes čert ví.

Naposled byly výsledky vysokých škol obodovány kafemlejnkem (dle Metodiky 2013) v rámci Hodnocení 2016. Šlo o výsledky publikované v roce 2015. Pak přišla Metodika 2017+, která kafemlejnek nahradila oborovým peer-review hodnocením v řadě dimenzí. Poprvé šlo o výsledky z roku 2016. Navzdory tomu ministerstvo školství mezi vysoké školy peníze i na rok 2019 rozdělilo zjednodušenou verzí původního kafemlejnku.

„Ekonom Marko Terviö vysvětluje, že astronomické výdělky superhvězd – ať už jde o McCartneyho, či nějakou provařenou hollywoodskou star – odrážejí neefektivitu trhu práce,“ píše Lukáš Kovanda. Teorie superhvězd se zcela překrývá s experimentálními závěry článku o publikování s gardedámou, jen za Paula McCartneyho dosadíme stárnoucí vědecké celebrity.

Časopis PLOS One nedávno zveřejnil článek Alberta Baciniho a kol. Ve volném překladu se článek nazývá "Citační hry vyvolané bibliometrickým hodnocením". Analýza odhaluje, že relativně nové národní hodnocení italské vědy a vědců založené mimo jiné na citacích spustilo mezi italskou vědeckou komunitou vlnu strategického citování se, ať už formou sebe-citací nebo citačních klubů. Zjištění studie ale rozhodně neznamená, že bibliometrie je k ničemu, a že hodnocení vědy je třeba poslat k šípku. 

Čas od času mi v e-mailu přistane článek nebo proklamace kritizující bibliometrické ukazatele. Namnoze oprávněná kritika však často trpí dvěma zásadními nedostatky. Jednak pomíjí reálné alternativy k hodnocení pomocí bibliometrie. A dále neberou v potaz, že s bibliometrickými ukazateli pracují lidé z masa a kostí, jejichž schopnost pojmout rozsáhlé sestavy alternativních ukazatelů mají své limity.

Zatímco obor klinické medicíny je v databázi Web of Science zastoupen v počtu 2126 časopisů, badatelé z oborů mediální studia nebo historie a archeologie mají s 85, respektive 87 časopisy publikační možnosti mnohem omezenější. Mohou se tyto rozdíly projevit při hodnocení vědy?