Touha po větší míře národního sebeurčení, federalizaci nebo státní samostatnosti byla ve slovenské společnosti akcentovaná už dlouho před rokem 1989. Vliv na to měly národní emancipační snahy a nacionalismus, a to i v myšlení a praxi části slovenských komunistů.

Pojem dekolonizace se stává stále viditelnějším nejen v kontextu lokálních historických debat, ale proniká také do českého veřejného prostoru. Domácí média, populární kultura, umění a muzea se stávají prostředím, v nichž témata spojená s dekolonizací začínají rezonovat.

Zhruba devadesát procent všech Romů a Židů z Protektorátu Čechy a Morava bylo za druhé světové války vyvražděno. Naprostá většina z nich zahynula v Osvětimi. Byl tedy příběh obou komunit za války identický? V čem se jejich válečná zkušenost odlišovala? Byla jejich právní situace na počátku války stejná? A jaké konkrétní příběhy provázaného příběhu Romů a Židů výzkum ukázal?

Šikana a ztráta času. Tak by se daly shrnout vzpomínky většiny pamětníků z vojny, které představuje kolektivní monografie "Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba v letech 1968–2004" editora Jiřího Hlaváčka.

Revoluce v regionech. Jak vypadala československá transformace po roce 1989 na nižší než centrální úrovni? A proč doteď v historickém výzkumu tohoto období chyběl regionalismus? Na to odpoví další epizoda Podcastu pro soudobé dějiny.

Geograficky vzdálené, přesto drží spolu. Česko a Izrael mezi sebou dlouhodobě udržují blízké vztahy, o kterých se často mluví jako o výjimečném přátelství. Kde se tohle pouto vzalo? A bylo tomu tak vždycky? Další epizoda Podcastu pro soudobé dějiny se zaměří na zhodnocení vývoje československého/českého přístupu k arabsko-izraelskému konfliktu.

Jak na období ekonomické a politické transformace 90. let vzpomíná dnešní česká a slovenská společnost? To je výchozí otázka dalšího dílu Podcastu pro soudobé dějiny, který se věnuje paměti transformačního období. Tato paměť ale není jednolitá: různými způsoby na toto období vzpomínají různé společenské skupiny, odkazují se na něj političtí aktéři či jej zpracovávají ve svých dílech kulturní tvůrci.

V druhé polovině 20. století měla Praha projít zásadní proměnou v režii nově vzniklého Útvaru hlavního architekta. V jeho čele seděl od 70. let až téměř do sametové revoluce architekt Blahomír Borovička. Během normalizace byli experti jako on v pozici, kdy museli hledat kompromis mezi požadavky politických elit a svými odbornými názory a estetickými představami.

Komunistické Československo lidé začali opouštět záhy po únoru 1948. O dvacet let později pak druhou silnou emigrační vlnu přinesla okupace. Do posrpnového exilu patřily především osobnosti, které se podílely na reformním procesu šedesátých let a mnohé z nich v exilu pokračovaly ve své politické či akademické práci. Kdo představoval český levicový exil v období po okupaci až do pádu režimu?

Demokratické revoluce roku 1989 s sebou přinesly dalekosáhlé změny v politickém, společenském i občanském životě středo a východoevropských zemí. V jejich důsledku se také komplexně proměnilo chápání role práva jakožto nástroje zprostředkovávajícího vztah mezi jednotlivcem a státem. Nově formulovaným očekáváním jednotlivce vůči státu pak odpovídaly požadavky na způsob, jakým je právo aplikováno.