Využití informačních technologií a kvantitativního přístupu bývá běžně spojováno zejména s obory přírodních věd. V současné době však digitální metody výzkumu čím dál více pronikají i do oblasti věd humanitních. Jak se mohou databáze a počítačové analýzy textu uplatnit například ve výzkumu středověkého kacířství? Do jaké míry lze věřit inkvizičním záznamům? A co mají středověcí kataři společného s československými disidenty?

Určení funkce objevených artefaktů je každodenním chlebem archeologa a nezřídka se jedná o vskutku nelehký úkol. Právě jedné takové „hádance“ je věnováno nové pokračování podcastu Středověk (jinak) trvá. Jakou hodnotu mohou mít ztracené předměty pro budoucí generace badatelů? Zajímají historiky umění pouze obrazy, nebo pro ně mohou být důležitým historickým pramenem i rýhy v kameni? A co víme o stavební praxi v raném středověku?

K jednomu z výzkumných zájmů Centra raně středověkých studií dlouhodobě patří také středověké památky Kavkazu. Tato zdánlivě vzdálená oblast měla se středověkým Středomořím společného více, než by se na první pohled mohlo zdát. V první polovině 7. století vzniká ve Tsromi na popud Stepanose II. skutečně impozantní a řemeslně precizně provedená stavba, jejíž apsidě dominuje mozaika stojícího Krista se svitkem v ruce – obraz dobře známý například z pozdně antického Říma nebo Soluně.

Na jaře roku 2021 byli archeologové ze společnosti Archaia Brno svědky revolučního nálezu. Pod podlahou současného barokního kostela v Hradišti svatého Hippolyta u Znojma, jehož jádro bylo nově datováno do poloviny 13. století, byly nalezeny pozůstatky dvou starších staveb, které zde patrně vznikly v poměrně krátkém horizontu dvou století. V obou případech se jednalo o kostely s nesmírně zajímavými dispozicemi: centrálním půdorysem a klenbou.

Na konci osmnáctého století bylo v okolí římského kláštera San Francesco di Paola objeveno několik desítek tepaných předmětů ze čtvrtého století, které do historie vstoupily jako „Esquilinský poklad“. Mezi nimi byla také stříbrná toaletní skříňka s výjevy pohanského božstva, portréty objednavatelů s nápisem „Secundus a Projecta žijí v Kristu“.

Císařský palác v Konstantinpoli, Teodorichův palác v Ravenně nebo Pražský hrad – ve všech případech se jedná o známá, dnes třeba již ztracená panovnická sídla, která bývala dominantami městských panoramat a reprezentovala panovníkovu moc. S archeologem Jiřím Macháčkem a kunsthistorikem Ivanem Folettim se ale tentokrát přesuneme na jižní Moravu, do archeologické lokality Pohansko u Břeclavi. Zde byly objeveny pozůstatky opevněného komplexu, patrně velkomoravského velmožského dvorce a jednoho z hlavních sídel velkomoravských panovníků, která stále zůstávají z velké části záhadou.

Ravenna. Dnes provinční severoitalské město, dříve proslulá pozdně antická metropole a hlavní město Západořímské říše. O dobách její největší slávy dnes svědčí řada pozoruhodných staveb, jejichž stěny zdobí zářící skleněné mozaiky. Jednou z nich je i kostel svatého Vitalia – San Vitale – v jehož presbytáři jsou dodnes k vidění mimo jiné portréty císaře Justiniána, který Ravennu dobývá kolem roku 540, a jeho ženy, císařovny Teodory.

Archeologové a historikové umění – jedni vykopávají a druzí prodávají? První se hrabou v hlíně, zatímco ti druzí se věnují krásným a vznešeným věcem? To, co archeologii a dějiny umění bezesporu pojí, je zájem o artefakty, umělecká díla a jiné materiální pozůstatky. Ale lezou si někdy „do zelí“? A do jaké míry se navzájem potřebují? S jakými předsudky se tyto vědní obory musí vypořádat a je vůbec možné studovat minulost objektivně?

Patří památky výhradně minulosti? Je možné středověké artefakty vnímat jako svědectví „doby temna“, nebo nám naopak dávají poznat pestrost okolního světa? A co nám mohou říci o dnešním světě tady a teď? Jak dochází k manipulaci s dějinami a mají humanitní a společenské vědy šanci obstát v moderní, hypertechnologické společnosti?