Na společenskovědní výzkum dává Česko nejmenší podíl prostředků v celé EU. Nejde přitom o záměr, ale o náhodu, která ovšem některým přišla vhod. Nízká kvalita a relevance našeho společenskovědního výzkumu je neblahým dědictvím totalitních režimům, kterým tyto vědy sloužily. Korunu všemu posléze nasadil kafemlejnek.

Omlouvám se panu Srholcovi, že jsem se semináře dne 15.6.2017 nezúčastnil. Ale možná bych, stejně jako můj kolega, čestný předseda AVO, nedostal slovo. Omlouvám se i za to, že jsem necitoval další práce pana Srholce a jeho kolegů, které nepochybně vedou ke zlepšení situace v oblasti evidence based policy. Připouštím, že shoda mezi prezentací dne 15.6. a jednáním o státním rozpočtu byla dílem náhody.

Když mě kolegové upozornili na blog Miroslava Janečka, člena předsednictva Asociace výzkumných organizací (AVO), který nevybíravě napadl moji práci i mě osobně (k přečtení zde a zde), začal jsem se obávat, že přichází s pádnými argumenty, co jsme udělali špatně, anebo – nedej bože – objevil v naší studii chybu. Nikdy nelze zcela vyloučit, že se přes všechno úsilí něco přehlédne, a že to neodhalí ani oponenti. Po přečtení jeho blogu jsem si však zhluboka oddechl.

Všichni ten příběh známe – člověk ztratí klíče od domu a jde je v noci hledat. Hledá pouze pod rozsvícenými lampami a po neúspěšném hledání skončí se závěrem, že „klíče nikde nejsou“. Nedávno jsem měl možnost opět diskutovat o hodnocení programů podpory aplikovaného výzkumu nad výsledky jedné ze série studií CERGE-EI a já si tak trochu připadal jako v tomto příběhu...

Reaguji na článek Daniela Münicha "Dejte peníze, ale na nic se nás moc neptejte". V řadě bodů se s ním dá souhlasit. Zároveň je v jeho článku i celá řada nepochopení podstaty problému.

Proč se financování vysokých škol stalo problémem i za vlády otevřené peněženky? Nebývale ostré vystoupení rektorské konference směrem k vládě, kterou představitelé vysokých škol ve vztahu k tomuto sektoru označili za nejhorší od roku 1989, je vlastně trochu překvapivé.

Článek dr. Srholce usiluje o něco, čemu asi všichni fandíme – o lepší zacílení programů na podporu VaV, které bude podloženo nejen dobrým úmyslem (o tom samozřejmě nikdo nepochybuje), ale i fakty a seriózními rozbory. S politováním však musím konstatovat, že úsilí pana dr. Srholce je tentokrát poněkud „biased“ (jak hezky česky říkáme).

Manlio Vinciguerra pochází ze Sicílie. Donedávna působil na prestižní University College London (UCL), na jedné z nejlepších univerzit v Evropě, ale nově už bádá pod Špilberkem – ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně. Tam vzniklo středisko se zkratkou FNUSA-ICRC, jež se zaměřuje na výzkum podstaty nemocí – srdce či nervové soustavy. A jednou z posil je právě Vinciguerra, jehož výzkum má přispět k pochopení příčin vzniku rakoviny, ale též metabolických poruch a podstaty stárnutí.

V dubnu jsem ve svém přípěvku Dobře míněný polotovar zdůraznil několik podle mého názoru zásadních kladných rysů Metodiky hodnocení výzkumných organizací a hodnocení programů účelové podpory výzkumu, vývoje a inovací (dále jen Metodika M17+), ale upozornil i na to, že v řadě kroků bude třeba tuto metodiku výrazně upravit a dopracovat.

Péče o zdraví obyvatel. Tomu má jít v souladu s národní strategií vstříc výzkumný a výukový komplex v Hradci Králové, jejž hodlá v letech 2019 až 2022 zbudovat Univerzita Karlova (UK) za 2,6 miliard korun.