Říká se, že političtí propagandisté a obchodníci s drogami nemají konzumovat vlastní zboží. Této staré moudrosti se nedržel úřad vicepremiéra Bělobrádka, a tak se při práci na Metodice 2017+ podle všeho zasnil a přenesl do časů, když již bude platit nějaký nový, zatím ovšem ani nenapsaný zákon o podpoře výzkumu. Výsledkem je několik poměrně podstatných problémů, z nichž některé se projevují už teď a další vystoupí na povrch časem.

Proč z nejvyspělejších zemí světa (OECD) právě Česko dává na společenské vědy nejmenší podíl veřejný výdajů na vědu a výzkum (VaV)? Jsou si toho vědomi kapitáni našeho systému VaV a co na to říkají? Ví se proč tomu tak je a je v tom nějaký strategický záměr? Ne. Současný stav je výsledkem slepé historie, neschopnosti se na něčem jiném než status-quo shodnout a nedostatku kvalitních informací, které by situaci ozřejmily a změny opodstatnily.

Začátek nového roku je podle mého názoru dobrým okamžikem pro jakousi soukromou aktualizovanou inventuru mých názorů na hlavní otázky vědní politiky v České republice, a to i v souvislosti s tím, že jsem jedním z poradců premiéra pro oblast výzkumu a vysokých škol. Následující text je pokusem o takový přehled. Některé pasáže jsou sice více či méně opakováním toho, co jsem už někde napsal, ale myslím, že to nevadí – platí přece, že opakování je matkou moudrosti...

V předchozím příspěvku jsem krátce okomentoval legislativní rej kolem vládní novely zákona 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu, vývoje a inovací z veřejných prostředků, kterou poslanecká sněmovna schválila 25. května 2016 jako zákon 194/2016 Sb. s platností od 1. 7. 2016. To, co se kolem této novely děje, je smutnou ilustrací bezradnosti vlády ve věci, která vyžaduje znalost souvislosti právních norem EU v oblasti výzkumu a vývoje s našimi národními právními normami.

Rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) na svém listopadovém zasedání schválila novou metodiku hodnocení výzkumu (tzv. Metodika 17+) a odeslala ji do meziresortního připomínkového řízení. Po mnoha letech diskusí a utracených mnoha desítkách milionů korun z evropských fondů (původní rozpočet tzv. IPn Metodika byl plánován na cca 110 mil. Kč) je konečně k dispozici oficiální dokument, který má být předložen ke schválení vládě. Všimněme si zde několika momentů, zejména z pohledu vysokých škol.

Všechny noviny nyní bilancují události roku 2016 a vyhlíží události roku 2017. O pokroku v hodnocení české vědy jsem tam ale nenašel nic. Tak si zabilancuji sám zde. Pokud jde o hodnocení VaV byl rok 2016 rokem zklamaných nadějí. A v roce nadcházejícím tomu bohužel velmi pravděpodobně nebude jinak.

Možná jsme si v Česku zvykli až moc fňukat. Měli bychom tedy vědět, jak vypadá skutečný průšvih – třeba i ve financování vědy. Není to tak dávno, co byla Brazílie jako součást uskupení BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) považována za rychle se rozvíjející ekonomiku, jakéhosi jihoamerického jaguára. Jenže přišla rána: těžká recese.

Vědci se zabývají buď „nepraktickým“ výzkumem základním nebo výzkumem aplikovaným, který směřuje k něčemu prakticky užitečnému. S určením kvality aplikovaného výzkumu by neměly být potíže – pozná se prostě podle toho, jestli se z něj zrodí nějaký komerčně úspěšný nový výrobek či technologie. Klasickými příklady jsou třeba gelové kontaktní čočky, nová léčiva nebo bakterie požírající znečišťující ropné látky.

Tento text je reakcí na článek Michaela Šebka “R.I.P. kafemlejnku, přichází Bílá paní”, který vyšel na portále vedavyzkum.cz 5. 12. 2016 a je reakcí na můj předchozí článek z 2.12.

Stálicí debat o české vědní politice je otázka správného poměru institucionálního a grantového financování. Tedy poměru prostředků, které výzkumné instituce získávají podle určitého klíče od státu, oproti prostředkům, které na základě soutěže v jednotlivých grantových schématech přinášejí na domovské instituce ve formě projektů jednotliví vědci či vědecké týmy.